Ačkoli úroveň prenatální diagnostiky je vysoká a medicína objevuje stále nové metody, kterými se dá odhalit případné poškození plodu, většinu postižení nelze na současné úrovni lékařské vědy in utero odhalit. Autismus není vidět na ultrazvuku, dětská mozková obrna nejčastěji vzniká až během porodu vinou procesu zjednodušeně zvaného „přidušení“, a skutečnost, že dítě v předškolním věku spadne z kola a přerazí si páteř, se v těhotenství dá zjistit opravdu velmi těžko.
Rodiče postiženého dítěte z 99% nejsou ani fanatiční odpůrci umělých potratů, ani dobrovolní mučedníci, ale lidé, kteří prostě měli smůlu.

Mýtus číslo 2: Chodí? Tak je zdravej! Nechodí? Tak je blbej!
Tělesné a mentální postižení nejde vždy ruku v ruce. Kdyby tomu tak bylo, bylo by vrcholným duševním výkonem Stephena Hawkinga sledování pohádek o krtečkovi. Dítě o berlích, na vozíku, neslyšící či nevidomé může mít zcela normální nebo dokonce nadprůměrný intelekt. Jiné sice chodí, ale mentálně zůstalo i v pubertě na úrovni batolete. První dojem zkrátka často klame. Vozíčkáře nehlaďte po hlavě a nepískejte na něj gumovou kachničkou. Nikdy nemáte stoprocentní jistotu, že to není student víceletého gymnázia a vítěz matematické olympiády, bohužel však s muskulární dystrofií.

Mýtus číslo 3: Hyperaktivní nízkofunkční autista? Za našich mladých let se říkalo nevychovanej spratek, kterej by potřeboval nařezat!
K mnoha typům postižení se druží různé formy nápadného chování: Neadekvátní reakce na zcela bezvýznamný podnět, záchvaty agresivity, úzkosti nebo vzdoru, hlučnost, podivné rituály a stereotypy. To, že se dítě v obchodě válí po zemi a ječí, nemusí nutně znamenat, že je to rozmazlený parchant, který potřebuje na zadek. Možná je to „jen“ autista, který v daném okamžiku nedokázal správně vyhodnotit situaci. Poškozený mozek se totiž chová jako porouchaný harddisk počítače: Přestože zadáte správná data, výsledkem je buď chybové hlášení, nebo zmatený výsledek.

Mýtus číslo 4: Když se mu budete věnovat, všechno dožene.
Věta, ze strany zdravé společnosti často používaná směrem k rodičům nestandardních dětí jako útěšná. Bohužel, skutečnost je zcela jiná. Ano, většina dětí s handicapem dělá vývojové pokroky, ale spousta z nich narazí na strop svých možností mnohem dříve, než zdraví vrstevníci – a někdy i dříve než děti s totožnou diagnózou. Vývojové možnosti každého jedince jsou individuální. Nakonec, i v běžné třídě zdravých dětí vedle sebe sedí jedničkáři a čtyřkaři, nadějné gymnastky a nemotorové, kteří jsou schopni při pokusu o kotoul vzad zbořit půl tělocvičny. Mozek poškozený nedostatkem kyslíku nedoroste, nadbytečný chromozom nelze odpárat. Někdy můžete rehabilitovat jako o život, zkoušet terapie z kategorie exaktních i zcela iracionálních, ale výsledek je nulový nebo minimální. To, co jednomu pomohlo, může být u druhého bez jakéhokoliv efektu. Je-li dítě na vozíku anebo že ani v patnácti letech nedošlo v početních dovednostech dál, než k mechanickému odříkání číselné řady do deseti, neznamená, že se rodiče nevěnovali.